Umřít na onemocnění, kterému se dá snadno předejít, je trapné říká gynekolog Karel Janíček
18. srpna 2021 Články

Umřít na onemocnění, kterému se dá snadno předejít, je trapné říká gynekolog Karel Janíček

Karel Janíček daroval peníze na provoz třebíčského hospice, teď pomáhá stavět klubovnu pro skauty. Říká, že Třebíč je jeho srdeční záležitost a do větší nemocnice by neodešel. Na třebíčácích mu záleží a chce, aby o ně bylo postaráno. Proč je důležitá gynekologická prevence, v kolika letech skládal skautský slib a co ho vedlo k podpoře právě třebíčského hospice? Dozvíte se v rozhovoru.

Lékař skautem

Právě jste se vrátil ze skautského tábora, které pořádá 2.katolický oddíl Třebíč. Kdy jste se stal skautem?

Skautský slib jsem skládal ve 36 letech

Snažíte se místní skauty podporovat. Na čem teď pracujete?

Dostavuje se skautská klubovna. Máme – tuším– osmé největší středisko v republice a ty děti se nemají kde scházet. Tak pomáháme dostavět klubovnu na ulici Ruská v Třebíči.

Kdo Vás k tomu přivedl?

Já mám přátele, kteří to dělali celý život. Začaly tam jezdit moje děti a mně bylo líto, že to nikdy nezažiju. A pak mě k tomu přivedla moje žena, která byla oslovena kamarádkou, jestli nechce jet vařit na tábor. Mně bylo blbý sedět doma, tak jsem si říkal, že tam pojedu taky a budu jen pomáhat jezdit pro vodu a dělat dříví. Po týdnu, když jsme jeli domů, jsem zjistil, že je mi po tom smutno a musel jsem se tam vrátit. Přátelé mi nabídli možnost spolu s nimi po léta vést oddíl vlčat. Je super, když dnes vidíte kluky, kteří se před lety báli na hlídce a dnes jsou to chlapi od rodin. V současnosti jako old skauti se snažíme dělat podporu a logistiku, aby vedoucí oddílů věnovali svůj čas jenom dětem.

Gynekologie byla nejlepším nouzovým řešením

V Třebíči jste vyhledávaný gynekolog, i když Vaše začátky byly v chirurgii. Kdy jste se rozhodl právě pro tento obor?

Chtěl jsem dělat chirurgický obor. V té době bylo ale v Třebíči chirurgů docela dost. Měl jsem nervy sehnat místo. Po škole jsem začal na chirurgickém oddělení, což mě bavilo. Jenomže přišla redukce personálu i provozu. Já už jsem byl ženatý, měli jsme dítě a nechtělo se mi z Třebíče, zrovna bylo místo na gynekologii. Dnes když na to vzpomínám, myslím, že vše dopadlo celkem dobře, gynekologie mě opravdu hodně baví. I když vznikla jako nouzové řešení, ale postupem času se pro mě ukázala jako nejlepší.

Nejste ale pouze ženský doktor, kladete důraz na prenatální diagnostiku. Proč zrovna tato specializace?

Netěšilo by mě dělat pouze prevence, vždycky jsem chtěl dělat něco navíc a prenatální diagnostika je zajímává část mé práce. Rychle se vyvíjí, je dynamická, ale náročná na techniku, která je k tomu potřeba, i na vzdělání. Na druhou stranu je hezké, že díky včasnému záchytu vrozených vad u miminek můžeme nabídnout rodičům řešení. Miminka, která by byla odsouzená k smrti nebo životu s těžkým handicapem, můžeme připravit porod i následnou péči na specializovaných pracovištích, kde je poskytnuta adekvátní péče, která dále zvyšuje šance na uzdravení a plnohodnotný život.

Často slyšíme, že se mluví o důležitosti preventivních vyšetření. Na co se při prevencích zaměřujete?

Teď je to odhalení rakoviny čípku, kterému pomáhá nové HPV testování. Od nového roku je hrazeno z veřejného zdravotního pojištění u dvou skupin žen 35 až 36 a 45 až 46 let. Chci a snažím se, aby se dostalo ke všem ženám i k těm, které nejsou ve zmíněných kategoriích, protože je to pro ně zásadní. Radikálně se mění pohled na perspektivu ženy. Naše péče je hlavně preventivní, což je velký rozdíl oproti práci v nemocnici, kde jsou lidé vyfiltrovaní a všichni nějakým způsobem nemocní. Tady je potřeba z té stovky lidí, co k vám za den přijde, najít těch pár, které jsou nemocné, nebo ohrožené.

Mění se přistup žen k preventivním vyšetřením?

Ne, ty co na prevenci nechodí cíleně, to nezlomí, ale ty nezlomí nic. Pak jsou ženy, které nechodí z důvodu „nemám čas“. Snažíme se vysvětlit, že s trochou šikovnosti není za šest minut, co řešit a některé se skutečně „polepší“.Často se u klientek, co dlouho nepřijdou, setkávám s obavou, že se budu zlobit, ale proč já bych se měl zlobit? Za prvé jsem rád, když paní přijde. Ještě nikdy jsem nikoho nevyhodil. Pacientky poté pochopí, že pár minut ne úplně příjemného zážitku stojí za to, když zjistí, že jsou v pořádku. Ty super odmítače nepřesvědčí nic, stejně tak, jako je to s odmítači očkování proti Covidu-19.

Lékaři byli na okraji zájmů a teď se to projevuje

Na internetových stránkách Nemocnice Třebíč už delší dobu čteme dlouhý seznam volných míst zvláště lékařů. Čím si vysvětlujete celkový nedostatek odborníků napříč zaměřením?

Obecně na to má vliv personální politika nemocnic, není vše jen o tom, kde se staví nové pavilony. Je o lidech, kolektivech, které v nemocnicích pracují, také o motivaci se něco naučit. Na gynekologii v Třebíči jsem se nikdy nesetkal s tím, že by mi straší kolega nechtěl poradit. Kdykoliv, když jsem něco potřeboval, tak mi kolegové vyšli vstříc a pomohli mi. Zpětně jsem za to velmi vděčný. Myslím si, že taková atmosféra teď je i v třebíčské nemocnici.

 Proč lékaři podle Vás odchází do zahraničí?

V 90.letech byli lékaři na okraji zájmu a stále se tlačilo na jejich odpovědnost vůči společnosti, ale společnost se nestarala, jestli jsou lékaři spokojení. Každý v mladém věku, zvlášť když má rodinu a malé děti, tak chce mít peníze, ale chce mít taky volný čas. To dřív moc nebylo, nikdo se o ně nestaral a ty důsledky jsou vidět teď. Ti, co by dneska byli v nejlepších letech - s dostatečnými zkušenostmi, ale ještě s obrovským entusiasmem - tak jsou pryč, hodně jich odešlo do zahraničí. Časový skluz se projeví až po dlouhé době a důsledky se ukazují teprve teď. A nejde jen o lékaře, bez sestřiček medicína dělat nejde a tam je situace podobná, ne-li i horší. To už není pouze otázka personální politiky jednotlivých nemocnic, ale je to celostátní problém.

Od stavby školy k podpoře hospice

Vaše pacientky se díky Vám stávají podporovatelkami zajímavých projektů, jak se tato myšlenka zrodila?

Nápad vznikl v roce, kdy bylo tématem rušení třicetikorunového poplatku u lékaře. My jsme poplatek nechtěli rušit, ale nechtěli jsme si ho nechávat. Vnímal jsem to jen jako politický nástroj. Peníze jsme přes neziskovou organizací Siriri posílali asi rok na stavbu školy ve Středoafrické republice. Pacientkám se tento nápad líbil. Pak jsem si říkal, že se poohlédnu po něčem, co je tady. Jsem patriot, tak jsem hledal zařízení, které zaměstnává třebíčáky a zároveň se o ně stará. Vyšel mi z toho hospic. 

Autor: Vojtěch Dufek