24. května 2025
Články
Raná péče, terénní sociální služba pro děti s hendikepem nebo ohrožením ve vývoji do 7 let, pod Oblastní charitou Třebíč pomáhá v našem regionu 100 rodinám. Jednou takovou rodinou jsou i Skalovi z Horní Myslové u Telče, do které se dva mladší synové ze tří narodili s kombinovaným postižením. O jejich situaci jsme si povídali s jejich maminkou.
Popíšete nám, jak začal váš životní příběh?
U druhorozeného Domínka bylo v těhotenství všechno v pořádku. Přesto, když se narodil, tak asi druhý den přestal dýchat. Nejprve to vypadalo, že z toho nic nebude. Uběhl rok a Domínek dostal febrilní křeče. Tím to všechno začalo. Na magnetické rezonanci mu ve 2 letech odhalili zmenšený mozeček, takže celkově zasažený byl i pohybový aparát. Když se dozvíte takovou diagnózu, je to jako dostat pořádnou facku. Vyvstávají otázky. Co to pro nás znamená? Co teď budeme dělat? Z vyšetření jsme s manželem jeli jako těla bez duše. Nechápali jsme, co se děje. A aby toho nebylo málo, tak asi za měsíc po stanovení synovy diagnózy dostal manžel mozkovou příhodu. V tu chvíli jsem mu řekla, ať se postará sám o sebe a péči o kluky nechá na mě. Hlavně, ať zase můžeme fungovat společně.
A co váš třetí syn Davídek?
Když jsem čekala Davídka, tak byla veškerá vyšetření taky v pořádku. Po porodu mi ovšem doktoři řekli, že bude mít nějaké postižení. Nepochopila jsem to. Od jeho 3 měsíců jsme proto začali s rehabilitací i když jsme neznali přesnou diagnózu. Magnetickou rezonanci absolvoval ze zdravotních důvodů až ve 4 letech. Tam se zjistilo, že má celkově nedovyvinutý mozek. Jeho pravá hemisféra neví, co bude dělat levá. Jako by to nestačilo, asi po třech letech od manželovy první mozkové příhody měl manžel druhou. V tu dobu mě nad vodou držely právě moje děti a rodiče.
Bylo pro vás těžké přijmout a vůbec pochopit podstatu diagnóz?
Nejprve přichází šok. Člověk se sám sebe ptá, kde udělal chybu. Stanovením diagnózy jsme se ale konečně dozvěděli s čím vlastně bojujeme a začali s tím pracovat.
V jaký okamžik do vašeho života vstoupila služba Raná péče Třebíč?
Po Domínkově magnetické rezonanci jsme dostali kontakt na rehabilitaci, logopedii a ranou péči. V tu chvíli jsme vůbec nevěděli, co to je. Nejprve jsme potřebovali vstřebat informace a pak Ranou péči Třebíč oslovili. Když za námi dvě pracovnice služby přijely, vysvětlily nám synovu diagnózu lépe než doktoři. A nejen to. Služba poskytuje rodinám dětí se specifickými potřebami psychickou pomoc, skutečnou oporu, skvělý informační servis a zázemí. Zároveň nejrůznějšími způsoby přispívá k jejich všestrannému rozvoji. Jen díky ní jsme zjistili na co všechno máme nárok a spoustu věcí nám ještě k tomu přímo dokázali zařídit. Jsem opravdu ráda, že jsem je zkontaktovala.
Jakých možností v rámci rané péče využíváte?
Pokud nejsme nemocní, tak za námi každý měsíc tak na 2 hodiny přijede paní Andrea a doveze nám hračky a nejrůznější pomůcky. Povídáme si o tom, co se nám daří nebo co nás naopak trápí. Když je tepleji, můžeme i ven a kluci jezdí na kolech. Na podnět rané péče jsme pořídili speciální vozítka, díky nimž procvičují ruce, nohy i mozek dohromady. To je pro ně opravdu perfektní. Účastníme se taky skupinových setkání pro rodiny, např. hipoterapie. Nebo když je možnost, jedeme na víkendový pobyt do hotelu Vír, kde je postaráno jak o kluky, tak i o nás rodiče. Můžeme si tam najít tolik potřebnou chvíli pro sebe nebo sdílet své příběhy a každodenní starosti s ostatními rodinami.
Jak vypadá váš běžný den?
Od pondělí do pátku je nejhorší ten ranní rituál, kdy musíme být už před půl osmou u auta a vyrazit. Snídaně, svačina, oblečení, čištění zubů, to vše je na mě, takže vstávám už v 6 hodin. Nejprve odvážím Davídka, pak Domínka a nejstaršího Daníka. Daník je v 7. třídě, Dominik je ve speciálce ve třetí a Davídek chodí do běžné školky s asistentem, ale od září už půjde do školy. Co se týče škol, školek i lékařů, neustále někde jezdíme. Odpoledne ve třičtvrtě na dvě vyzvedávám nejprve ve škole Domínka s Daníkem a jako posledního Davídka ve školce. Chystáme pak doma jídlo, kluci si hrají, večer následuje koupačka a jde se spát. Aby v zimě nebylo málo pohybu, tak každou neděli chodíme cvičit do tělocvičny. A když je sníh, tak jezdíme na bobech. O víkendech naštěstí máme volnější režim, ty pro nás představují úlevu.
Co nebo kdo vám nejvíce pomáhá při každodenních činnostech?
Babička, tedy moje mamka. Ta si je vezme k sobě, u ní doma vejdou do hračkového království a jsou spokojení. Pomáhá nám i se zajištěním častých návštěv lékařů.
Pečování je náročné. Máte prostor starat se o své psychické a fyzické zdraví?
Zařídila jsem si brigádu. Takže když se potřebuju zrelaxovat, zkrátka vypnout mozek, tak odjedu do práce. U toho si odpočinu. A když jsme doma a kluci si třeba malují, tak si beru mandaly, takové ty omalovánky pro dospělé, a vymalovávám si s nimi. Anebo přerovnávám skříně. A když můžu, tak mamka pohlídá a já jedu za kamarádkou na kafe. Je potřeba si s někým zkrátka promluvit.
Čím se kluci rádi baví?
Domínek má svoje plastová zvířátka a hraje si na ZOO a Davídka nejvíc baví magnetická stavebnice. Nejspokojenější ale byli v Chorvatsku u moře, tam jsou opravdu jako ryby ve vodě. Letos plánujeme leteckou cestu do Bulharska.
Doporučili byste službu rané péče ostatním?
Stoprocentně. To se mi právě nedávno i stalo. Když Domínek nastupoval do školy v Telči, tak tam byla maminka s dvouletou holčičkou s autismem a ptala se na nějaký spolek, který by jim pomohl. Vysvětlila jsem jí, co služba raná péče je a předala jsem i kontakt. Sama jsem díky rané péči zjistila, jaké všechny možnosti pro syny existují a za to jsem jak službě, tak i jejím pracovnicím, opravdu vděčná.
Lucie Málková