25. srpna 2025
Články
Na první pohled působí jako nenápadné IT firmy uprostřed Třebíče, ale skutečnost je mnohem zajímavější. Za společnostmi ITICA a PRODUCTOO se skrývá úspěšný příběh plný inovací, vytrvalosti a lidského přístupu. Firmy nejen vyvíjejí a servisují software využívaný po celém světě, ale také aktivně a ochotně pomáhají tam, kde je potřeba. O své práci, firemních plánech i o tom, co pro něj znamená pomáhat druhým, nám v rozhovoru prozradil jejich představitel Pavel Daněk, který úzce spolupracuje s třebíčskou Charitou.
Stojíte v čele společností ITICA a PRODUCTOO. Můžete nám je přiblížit?
Když si představíte fabriku, dříve to byly takové ty velké kostky u dálnice, a dnes už se jedná i o menší firmy, tak my bychom chtěli být jejich prvním místem, kam jdou pro software a jeho implementaci. Dodáme jim software, přes který naplánují výrobní materiál a pracovní síly, poskládají výrobek nebo si vyrobí polotovary a odešlou je směrem k zákazníkovi. Pracujeme zkrátka na tom, aby fabrika byla digitalizovaná prostřednictvím našeho softwaru a našich služeb. A k tomu máme i vlastní software PRODUCTOO, a pak ITICU, která to pomocí PRODUCTOO software nebo dalších softwarů, které jsou zpravidla daleko větší, naimplementuje a nasadí do zmíněných fabrik.
Jaká cesta vás přivedla k vašemu povolání?
Chtěl jsem být architektem a taky jsem mohl být stavař. Nakonec jsem šel na ekonomku, studoval mezinárodní vztahy a podnikovku s vedlejší specializací aplikovaná informatika. A tam se to stalo. Dostala se mi do rukou skripta, doma je mám ještě někde schovaná. V nich jsem objevil stranu 72, kde psali, že nejvíc budou vydělávat konzultanti informačních systémů a systému SAP. Tak jsem zmíněnou část podtrhl a šel tu práci dělat. Brzy jsem se v rámci jednoho zaměstnání k implementaci toho systému SAP ze strany 72 dostal, a i když jsem se u práce s ním enormně zapotil, byla to pro mě skvělá zkušenost, díky níž jsem nakonec začal podnikat. Za pár let se se mnou jeden ze zaměstnavatelů spojil, vzniklo PRODUCTOO a ti si nakonec odkoupili software do celého světa. Působíme na evropském trhu, v Americe, Asii a částečně i na Středním východě. Každému, kdo chce podnikat, bych doporučoval, aby začal co nejdříve. Jinak vám to přemýšlí, ničeho se nebojíte a čím je člověk starší, tím je pak opatrnější. Své dcery už teď učím, jak pracovat s penězi. Mají každá svůj soukromý účet, aby správně chápaly finance.
V roce 2024 jste obdrželi cenu Hejtmana Kraje Vysočina za společenskou odpovědnost. Jakým způsobem se na tomto poli realizujete?
Židé říkají, že 10 % z toho, co vyděláte, máte dát na nějakou dobrou věc. My 10 % z hospodářského zisku na konci roku rozdělíme zaměstnancům a zbývající peníze navíc věnujeme potřebným. Pro někoho mají ty peníze úplně jinou hodnotu a pomůžou mu více než nám.
Proč by firmy měly navázat spolupráci právě s vámi?
No tak to je přeci jasné, protože jsme mladí a flexibilní (smích). Pracujeme z Třebíče, ale náš software poletuje různě po světě. Díky tomu to know-how stahujeme sem. Člověk může vlastnit například firmu na matrace v Myslibořicích, ale software používat stejný jako pro výrobu světel do Porsche.
Lze se vůbec v dnešní době obejít bez digitalizace?
Obecně ne. Ano, pokud budete dělat nějakou manuálně řemeslnou práci, která hraničí s uměním a budete ji prodávat s velkou marží, a celý život budete závislý pouze na 3 až 4 lidech, kteří ji umí, tak digitalizovat nemusíte. Nicméně ve většině případů se musíte rozhodnout pro robotizovanou automatizovanou sériovou výrobu. Navíc otázkou je, jak to chcete dělat s nástupem Číny, kde jsou už hodně napřed oproti našim poměrům.
Na čem si ve firmě nejvíce zakládáte?
Na charakteru. Technické záležitosti se naučíte vždycky, obzvlášť teď s nástupem umělé inteligence (AI). Dnes už najímáte zaměstnance s tím, jak moc umí vytěžit AI, protože bez ní je vše 3x pomalejší. Ale když někdo nemá vztah k práci, tak s ním nic neuděláte.
Donátorství vám není cizí. Které projekty či organizace podporujete a proč?
K nám do firmy chodí různé poptávky a podvědomě z principu chcete pomoci těm, kteří sami nemůžou. A kdo si nemůže pomoct? Děti, staří a nemohoucí lidé, hendikepovaní. Rádi podpoříme i dětské sportovce – hasiče, fotbalisty, volejbalisty a volejbalistky. Podporujeme i Denní centrum Barevný svět. A třeba obraz s fotografií Oldřicha Navrátila s osobním věnováním, který jsme vydražili u vás na nedávné charitní akci, dělá dobrý dojem na návštěvníky v naší v kanceláři.
Jak by podle vás mohla vypadat budoucnost informačních technologií?
Ať máte firmu na cokoliv, tak vás nejvíc stojí lidi. Člověk je vlastně tou nejdražší a nejnebezpečnější jednotkou, protože bývá někdy nemocný, občas si musí něco zařídit nebo ho daná práce přestane bavit a odejde pryč. Proto vzniká tlak na vyměňování lidí dříve za software a dnes už i v kombinaci s nějakým hardwarem. Zřejmě je nevyhnutelné, že pracovníci začnou být nahrazováni roboty. A nemyslím tím roboty, co vypadají jako robotická ruka, ale jako člověk. Můžeme z toho mít trochu obavy, ale v některých ohledech to tak úplně špatně být nemusí. Například já mám auto, který napůl řídí samo a když jedu unavený z letiště, tak je cesta pro mě mnohem bezpečnější a komfortnější. A to mi jako úplně špatná věc nepřipadá. Nicméně neočekávám, že by se něco změnilo na tom, že po nových věcem otevřeným a celý život se učících lidech bude poptávka vždy.
Co vás na vaší práci nejvíce baví?
Baví mě, že člověk něco tvoří. A taky můj dlouholetý kolega Bohouš říkal, že už si nedokáže přestavit, kdyby mi někdo šéfoval. A já s ním musím souhlasit.
Máte čas i na záliby?
Rád trávím čas s rodinou, čtu si, chodím na ryby, s dcerami běhám a jezdím na kole. Žádný sport mi nejde excelentně, zato každý mě hrozně baví. A o to jde především.
Prozradíte, jaké pracovní výzvy vás čekají?
Mohlo by se zdát, že vynikám ve firemní začátcích, pak mi ale nejde už takové to škálování. Je dobré si to přiznat a pomoci firmě, aby rostla i beze mě. Musím říct, že lidé v našem týmu jsou opravdu skvělí. Aktuálně je nás 20 a chtěli bychom v Třebíči vytvořit práci ještě třeba pro dalších 30 šikovných lidí. A když si dáme s klukama 3 piva v hospodě, tak začínáme plánovat ten náš první třebíčský mrakodrap. Máme to i spočítaný, výška 150 metrů, nejvyšší budova v Česku. Nejideálnější místo pro výstavbu se nám jeví u Půjčovny nářadí Kerouš a byly by tam jak byty, tak kanceláře. Náklady skromných 7 miliard korun. To je samozřejmě legrace, která má být metafora toho, že i v malém městě lze dělat neobvyklé věci. Tak tomu se snažíme přiblížit a vytvořit zde takovou třebíčskou verzi světovosti. To bychom ještě opravdu chtěli.
Lucie Málková