20. srpna 2023 Články

Z hospice…

Byl to příběh, jako hodně jiných. A přesto v mnohém unikát, jako život sám. „O pohřbu jsem stála v kostele ve stejné lavici na stejném místě ve stejný den, akorát o pětačtyřicet let později. Umřel doma, jak si přál. A stihl mi před smrtí říct, jak je rád, že mě má, což jsem za celé manželství neslyšela. Kdyby zůstal v nemocnici, nedořekli bychom si to,“ začíná své vyprávění od konce paní Helena.

Její manžel Jenda onemocněl rakovinou a nemoc si ho i přes úsilí lékařů vzala. Léčba byla dlouhá, v určitou chvíli už ale přestala dávat smysl. Jenda věděl bezpečně, že v nemocnici dožít nechce. Za žádnou cenu. Pokud nemusel, po doktorech nechodil a když se na něj sesypalo tohle nadělení, bylo to pro něj o to těžší. Už jednou zažil, co je vážná situace - jako relativně mladý měl úraz, který mu vzal možnost vykonávat plnohodnotnou práci.

Ale co s tak nemohoucím člověkem doma? – tiše si kladla otázku rodina. Manželka ani čtyři už dospělé děti si nedovedli představit pečovat v obýváku o chřadnoucího, ležícího pacienta. Vzpomněli si však, že někde zaslechli o Domácím hospici sv. Zdislavy Třebíč. A že dokonce z kostela jednu zaměstnankyni této charitní služby znají.

Zavolali jí a věci se daly do pohybu. Vlastně hned. „Ta rychlost nás překvapila, hospicoví lékaři a sestry si nás plně převzali do péče, zavedli účinnou léčbu bolesti, pečovatelky pomohly s hygienou. Naučily nás, jak manipulovat s pacientem. Ono se to nezdá, ale i hubený ležící člověk je velmi těžký, když ho potřebujete posunout třeba jen o centimetr, dva,“ shodují se paní Helena s dcerou Hanou, která mamince s péčí pomáhala. Nakonec bylo panu Jendovi dáno strávit doma poslední  týdny života. Když si rodina s něčím nevěděla rady, stačilo kdykoli zavolat na pohotovostní telefonní číslo.

„Táta měl celý život vůči nám doma rezervovaný odstup, byl tak vychovaný. I úraz ho povahově změnil. Navíc žil spíš pro kamarády. I když to nedával vždy najevo, měl svou rodinu rád. Vím, že se námi rád pochlubil, ale doma dobré slovo neutrousil. Jaké bylo moje překvapení, když najednou za každou drobnost poděkoval. Škoda veliká, že to nedělal dřív. Škoda těch ztracených let, kdy mohlo být tolik věcí o moc lepších. Ale dobře, že jsme se toho aspoň na malou chvíli dočkali, protože mohl odejít v klidu doma,“ říká Hana.

Aby toho nebylo málo, rodina řešila další důležitou věc. Už rok byly naplánované a rozjeté přípravy na svatbu nejmladší dcery. Jak se však postupně ukazovalo, datum se blížilo době, kdy se stav pacienta prudce horšil, bylo jasné, že mu zbývají poslední dny. Pokračovat v přípravách nebo ne? Blízkým pana Jendy se zdálo v době jeho blížící se smrti nemístné a zvláštní  chystat slávu. Do myšlenek se vkrádal spíš smutek.

„Když nás navštívila hospicová psychoterapeutka Marcela Blažková, samozřejmě jsme celou situaci rozebírali. Vysvětlila nám, že se o manžela staráme, jak nejlépe můžeme. On ví, že není sám, ale doma a se svou rodinou. Je vděčný za naši pomoc a přítomnost. Uděláme pro něj vše, co bude potřebovat. A až přijde čas, všichni se s ním rozloučíme a půjdeme dál. On už se trápit nebude, už mu bude dobře. Tak se také stalo. Vše vyřešil sám Bůh, když manžela povolal šest týdnů před plánovaným termínem svatby,“  poznamenává paní Helena v návaznosti na ujištění faráře, který rodinu uklidnil v této těžké chvíli i z náboženského hlediska.

„Myslím si, že jsme se díky panu faráři s manželem důstojně rozloučili, vše mu odpustili a život jde dál...  V kostele jsem si vybavila i hezké chvilky, které nám život přinesl a za všechno poděkovala. Jsem ráda, že jsme spolu díky péči hospice mohli být až do konce a já ho mohla do posledních chvil držet za ruku,“ dodává paní Helena.    

Děkujeme
za vaše dary do Tříkrálové sbírky!

Díky jim byla podpořena služba Domácího hospice svaté Zdislavy v Třebíči, která pečuje o umírající lidi v domácím prostředí, aby mohli důstojně dožít doma, mezi svými blízkými, kde je jim dobře.
Tato služba poskytuje podporu a pomoc i pozůstalým.